Zbraně nejmocnějších - Střípky

Kapitola 56. - Střípky



Zpráva, že jejich učitelka konečně odešla na mateřskou dovolenou, se roznesla opravdu velmi rychle. Stejně rychle jako spekulace, kdo nastoupí na její profesorské místo. Harry měl pocit, že to ví, ale radši na to nechtěl ani pomyslet. Bohužel jeho noční můra se stala skutečností a druhý den vpochodoval do třídy jejich učitel lektvarů a (jak jim s úsměvem oznámil) i nový učitel Obrany proti černé magii. Ron dostal okamžitě školní trest, protože Snapův příchod okomentoval slovy: ,,to si děláš prdel, vole!“

Prdel to však nebyla. Snape jim okamžitě začal přednášet o černé magii a oni si museli dělat podrobné poznámky. Harry ještě nikdy neviděl v jeho očích takový zápal a nadšení pro výklad, který by se dal naznat až fanatickým. Ale jedno museli všichni uznat - Snape věděl opravdu skoro všechno a jak zjistili za pár dní, byl tento náhradník zřejmě znám už od začátku roku, protože byl rozvrh udělaný tak, že se ani v jediném bodě nekřížily Lektvary s Obranou. Jak to mohl Snape stíhat, Merlin ví...

Následující týdny se však nesly ve znamení dalších útoků a rostoucího strachu. Počet útoků se neustále stupňoval a Smrtijedí akce byly čím dál odvážnější. Postupem času se dokonce odvážili zaútočit i na Gringottovu banku. Díky včasnému zásahu, však stačili způsobit pouze paniku a několik zranění.

Opravdový šok přišel však několik dní na to, když se ve velmi brzkých ranních hodinách vřítil do jejich ložnice Fred. ,,Rone! Rone! Vstávej, sakra! No tak Rone!“

,,Co je? Nech mě spát...,“ zabručel mladší zrzek ze spaní a otočil se na druhý bok.

,,Do prdele, Rone, vstávej! Máma je v nemocnici!“

,,Cože?“ vyletěl Ron i Harry a oba se posadili na posteli. ,,Co se stalo?!“

Fred se na ně chvíli díval, jakoby hledal řeč a lapal po dechu. Nejspíš celou cestu sem utíkal. ,,Ona... ona... je to hrozný...,“ koktal ze sebe a Harry poprvé slyšel z hlasu někoho z dvojčat náznak pláče. Rukou si přejel přes pusu a zoufale se posadil k Ronovi na postel. Jemu i Harrymu se zastavilo srdce. ,,... shořel...“ vypadlo nakonec ze staršího zrzka.

,,Cože? Jak shořel? Táta... nebo... co?“ nechápal Ron a jeho barva by se dala přirovnat k barvě povlečení, ve kterém spal.

,,Ne, táta s mámou jsou v nemocnici. Ale dům, Rone... Doupě vyhořelo. Nezbylo z něj nic. Vůbec nic,“ šeptl a po tváři mu stekla jedna jediná slza.

,,Jak je to možný?“ hlesl Ron a hlas mu selhal.

,,Smrtijedi.“

Jednoduchá odpověď, ale mluví za vše. Až moc.

„To oni ho zapálili. I přes všechny ochranný kouzla se tam dostali a prostě ho srovnali se zemí. Nic nám nezbylo, vůbec nic. Rodiče se zachránili jen zázrakem...,“ Fred zíral před sebe do prázdna a Ron byl tak vyděšený, že nebyl schopný jediného slova. Harry mohl jen pozorovat, jak se mu oči zalévají slzami a pomalu stékají po tvářích.

Asi si mohl jen představit, jaké to je… přijít o domov, který milujete. Se všemi věcmi, pocity a vzpomínkami… Než si stačil pomyslet víc, vletěla do pokoje Ginny a skočila Fredovi okolo krku se slzami v očích. Za ní přišel i otřesený Bill.

„Víš něco?“ zeptal se Fred tiše. „Byl jsi za rodičema?“

„Táta je v pořádku,“ ozval se starší bratr, „máma… je na tom hůř, ale bude v pořádku. Snad,“ dodal.

„Můžeme za ní?“ hlesla dívka.

Přikývl. „Jsou na ústředí, tak se oblečte, mám povolení vás tam vzít.“



„Mami!“

„Děti moje!“ objala paní Wesleyová všechny svoje ratolesti, jakmile se vřítili do pokoje na Grimmaldově náměstí. Seděla v křesle s dekou přehozenou přes kolena a vypadala velice zuboženě. „Děti moje, mám takovou radost, že se vám nic nestalo… že jste zdraví. Měla jsem takový strach, že už vás neuvidím, když zaútočili na… na…,“ zarazila se a do očí se jí nahrnula další dávka slz, „Doupě… kam půjdeme? Co s námi bude? Co s námi bude…“

„Děcka, nechte maminku, odpočinout,“ vložil se do toho Artur a všechny vyhnal pryč. Nejstarší syn se ještě sklonil k matce a políbil jí do vlasů, „neboj, mami, všechno bude dobrý.“

Posedali do kuchyně… a mlčeli. Nikomu nebylo do řeči. Nastalé ticho přerušil až příchod pane Weasleyho.

„Jak je mámě?“

„Spí,“ odvětil a přisedl k ostatním. Syn mu okamžitě nalil něco na posilnění a nemusel otce ani vybízet.

„Co s námi teď bude?“ hlesla Ginny do ticha.

Artur do sebe kopl dva palce čisté lihoviny a na chvíli si pohrával s prázdnou skleničkou. „Vy se v neděli vrátíte zpátky do školy. My s maminkou zatím zůstaneme tady, na ústředí. Snad se to do prázdnin podaří nějak… vyřešit.“

Neblahá překvapení té noci však ještě neskončily. Asi po hodině totiž přišla zpráva, že hoří další domy. A mezi nimi i Úplňková 66.

„Ale tam přeci…bydlí Remus,“ ozvala se tiše Enni, která seděla skrčená v protějším rohu.

„Cože? Remus?“ Harry byl v tu chvíli na nohou. „Musíme mu pomoct!“

„Ano, ale ty zůstaneš tady!“ otočil se na něho Artur pevně. „A vy dva taky,“ kývl ke svým dvěma nejmladším potomkům a společně s těmi staršími a několika členy Řádu se přemístili pryč. Harryho protestů si nevšímali.

Netrvalo však ani pět minut, když přišla zpráva od hlídkujících bystrozorů.
<font color="white" size="2">Úplňková 66 srovnána se zemí, nalezení obyvatelé – žádní.
</font>
Harrymu zatuhla krev v žilách. Ne, to nebylo možné, to přeci…

„Co to je Harry?“ hlesla propuštěná vězenkyně a nahlédla mu přes rameno, než ji vůbec stačil zarazit. Její pohled z jihl a oči se naplnily slzami. „Ne… to ne… to prosím ne…ne, ne, ne…ne, Remuska ne…“ začala brečet a klesla na kolena, kde se schoulila do klubíčka.

Neutěšoval jí, nedokázal to. Cítil se stejně.

Dlouhou dobu seděl bez hnutí na židli s prázdnou hlavou a poslouchal vzlyky, které vydávala dívka sedící vedle něho, i Ginny kousek za ním.

Náhle se z chodby ozvaly hlasy. Dva a oba poznával, ten první byla Tonks a ten druhý…

„Remusi?“ hlesl Harry nevěřícně ve stejnou chvíli jako se otevřely dveře a v nich stanul…

„Remusi, Remusi!“ Dřív než se Harry stačil vzpamatoval, skočila mu Ennie kolem krku a nohy mu obtočila okolo boků, jakoby se chtěla ujistit, že jí neuteče. Vlkodlak zavrávoral a musel se opřít o futra dveří, aby to ustál. Chvíli se tvářil naprosto zmateně, ale nakonec jí objal a s úsměvem jí k sobě přitiskl.

Harry neměl daleko k tomu, aby se nezačal úlevou smát. „Tys nám dal, Náměsíčníku,“ řekl mu, když se ho Ennie konečně pustila a odkryla tak Remusovy sežehnuté vlasy, roztrhané oblečení a popálené ruce a tvář. Přesto se usmíval.

„Já vím. Měl jsem na mále. Ale přežil jsem tvýho tátu se Siriusem, na mě si nějaký zakuklenci nepřijdou…“



„ …ale pořád nechápu, jak se mohli jen tak mírnix týrnix dozvědět, kde bydlím,“ vztekal se Remus, když poté řešili s Brumbálem otázku nočních útoků.

„To opravdu nevím, Remusi. Zdá se, že nejspíš mají někoho, kdo jim donáší. Buď od nás nebo od ministra. Tak jako tak se…“

„Nééé. To nééé…!“ Náhlý křik z chodby uťal jednoznačně všechna slova. Všichni ihned vyběhli z kuchyně, ale jediné, co mohli zahlédnout byl Snape v jehož konejšivém obětí vzlykala jeho sestra jako smyslů zbavená. Visela mu na krku a zdálo se, že je na pokraji zhroucení. „Nééé…,“ praštila pěstí do Snapovy hrudi, „prosím… prosím, kohokoliv jen jeho nééé…. prosím…“

„To bude dobrý. To bude dobrý…,“ klidnil jí Snape a vrhl mrazivý pohled na mlčící dav stojící vedle nich. „Pojď, odvedu tě do pokoje.“

„Ne, prosím, jeho ne… jeho ne…“

Dveře práskly a pláč ustal. Všichni si věnovali nechápavé pohledy a nikdo netušil, co se stalo. Radši se vrátili zpět do kuchyně, jen Harry, Ron a Hermiona, která za nimi přišla ráno zůstali stát na chodbě.

„Co si myslíte, že se jí stalo?“ zeptala se dívka.

„Nemám zdání,“ pokrčil zrzek rameny, „přišlo mi, jakoby… co to je?“

Dívka se sehnula a zvedla ze země jakýsi kámen zavěšený na kusu řetízku, který byl však roztržený. Harry v tom rozeznal Permentir.

„Harry, ten je tvůj?“ zeptala se ho Hermiona a ukázala mu přívěsek.

„Ne, já svůj mám,“ řekl Harry a vytáhl řetízek zpod košile. Ron udělal totéž.

„Tak čí tedy…,“ náhle se zarazila. Sjela pohledem z přívěsku na schodiště vedoucí do patra a zřejmě pochopila. „A sakra…“

Ano, sakra. Přívěsek totiž nebyl ani Remuse ani Snapa a jak brzo zjistili ani Jean. Jediná osoba, které tedy nejspíš patřil „otec“ a ať to byl kdokoli, zřejmě to s ním dopadlo bledě. A aby se jim jejich domněnka potvrdila, uvedl Denní věštec v pondělí zprávu o nalezení několika mrtvých těl Smrtijedů, nejspíše se mezi sebou nepohodli.

A Jean to nesla více než špatně.



Březen se pomalu přehoupl do druhé poloviny a Harry se marně pokoušel soustředit na středeční hodině lektvarů. I když musel uznat, že po Ronově oslavě sedmnáctin, kdy se oba zlili do němoty a gorilu měli všichni, jim lektvar proti kocovině přišel přímo k chuti.

„… do protijedu se většinou používají látky, které jsou účinky přesným opakem substancím daným do jedu. Proto je velmi…“

Ťuk, ťuk, ťuk…

„…je velmi důležité, abyste dokázali rozpoznat příznaky jednotlivých jedů a znali i…“

Ťuk, ťuk, ťuk…

„ … i jejich složení, abyste dokázali připravit protilátku,“ recitoval Snape, a když se ozvalo další zaklepání na sklo, zamračil se. „Buď si převezměte dopis nebo tu sovu vyhoďte!“ rozčiloval se.

Hannah otevřela okno a nechala sovu vletět dovnitř. Vzala od ní dopis a přečetla si, komu byl list určen.

„Tak kdo nám dneska bude drhnout kotlíky?“ ušklíbl se Snape a zkřížil ruce.

„Ehm… to je pro vás,“ hlesla dívka a natáhla před sebe roztřesenou ruku. Několik studentů se zachechtalo, ale radši opět rychle zmlklo. Snape je všechny zavraždil pohledem, vytrhl dívce dopis z ruky a přelétl ho. Zbledl a v další chvíli se spěšně vydal ke dveřím od učebny. „Jestli něco provedete, je s vámi amen. Až se vrátím, chci mít všechny vzorky na stole!“ A s těmito slovy zmizel. Co bylo v dopise nebo kam šel, neměl nikdo ani ponětí.

Kam mohl tak spěchat, napadlo Harryho až hodně zpětně poté. Dokonce i dlouho poté, co přišel duben a oni opět zůstali na ústředí přes víkend. Spíše kvůli tomu, aby byli v obraze, co se děje, než aby se zapojovali do dění.

Seděli u večeře a debatovali o všech událostech. Náhle se pomalu otevřely dveře a dovnitř vešel nějaký muž, jak se dalo soudit podle otrhaných džínsů, vytahané košile a vlasů ostříhaných na ježka. Teprve, když osoba vstoupila do světla, poznal Harry, že to je jejich bývalá učitelka obrany. A právě v tuto chvíli vypadala jako chodící zombí. Byla pohublá, bledá a vůbec vypadala naprosto žalostně, jakoby snad měsíc ani nespala a celou tu dobu jen probrečela. Co ho však zaujalo nejvíc byl fakt, že už neměla bříško, z čehož dokázal logicky vyvodit, že už nejspíš porodila. Nikdo se však vůbec nezmínil o nějakém miminku.

„Jean?“ zeptal se předběžně, když se natahovala na jednu poličku a začala se hrabat v nějakých papírech. Otočila na něho svůj prázdný pohled „Nikdo nám vůbec neřekl, že už si poro…“ Zbytek jeho slov utonul v nenadálém návalu hluku, který naplnil celou kuchyni. Všichni jakoby na povel začaly vrzat židlemi, hlasitě se mezi sebou bavit nebo bouchat příbory. Harry se zamračil a přeměřil si ostatní nechápavým pohledem. Měl jen ten pocit nebo mu opravdu zabránili v tom, aby se zeptal?

Remus do něj kopl a zeptal se přes všechny ostatní. „Ehm… Jean… už pro mě máš připravený ten Veniční lektvar?“

Žena chvíli mlčela, jen si ho měřila nevýrazným pohledem. „Zítra ti ho donesu,“ hlesla chraplavým hlasem, který dával zdání, že ho dlouho nepoužila. Vzala si jednu listinu z poličky a bez dalšího slova nebo pohledu odešla pryč. Jakmile se zavřely dveře, Remus si vydechl.

„Na co potřebuješ Veniční lektvar?“ zvedl obočí Kingsley.

„Na nic, jen jsem jí chtěl dát práci, aby přišla na jiný myšlenky. Tohle je dost složitý na to, aby se musela naplno soustředit,“ vysvětlil vlkodlak a Harry už nechápal absolutně nic.

„Co se tu děje!“ vypálil na opatrovníka a Ron i Hermiona se k němu přidali. „Proč jsi mi zabránil, aby se jí zeptal. Chtěl jsem jen vědět jestli má holku nebo kluka,“ rozčiloval se. „To je…“

„Nemá nic,“ šeptl Remus a Harrymu zmlkl.

„Jak nic?“ hlesla Hermiona a i ona úplně zbledla. Odpověď však byla více než zřejmá.

„Asi před měsícem odešla do porodnice. Když se za pár dní vrátila byla úplně bílá a přišla bez dítěte. Když jsme se jí zeptali na to samý co ty, začala jen brečet a utekla pryč. Snape nám řekl, ať jí necháme na pokoji a tak… neptáme se jí a to samý radím i vám. I tak to je pro ní asi dost těžké.“ Lupin vzdychl a přes všechny čtyři padlo podivné ticho. Harry na ní měl sice vztek, ale tohle jí rozhodně nepřál.

„Já ji varoval,“ zaslechl ještě Lupina a sledoval jeho nešťastný výraz.



Květen se přiřítil strašnou rychlostí a přinesl sebou nádherné skoro letní počasí. Jakmile to bylo možné, spakovali všichni věci a přemístili se ven, učit se nebo se jen tak povalovat. Nebelvírská trojka si vždy zabrala svoje místo pod dubem u jezera a tam trávili veškeré volné chvíle, které jen mohli. Hermiona si sice s sebou vždy brala učebnice, ale Ron jí v jejím snažení, něco se naučit, vždy milerád zabránil. Zpočátku ho sice odstrkovala, ale nakonec vždycky podlehla.

Harry je pozoroval jak blbli nedaleko od něj v trávě a nevěřícně kroutil hlavou, když si uvědomil, že ti dva už jsou spolu půl roku. Skoro se tomu nedalo věřit, zvláště, když si uvědomil, že jejich vztah začal jako Hermionin chabý pokus o to, přesvědčit Rona, že se k sobě nehodí. Opak však byl pravdou. Jako pár už byli známí po celé škole i v učitelském sboru a oběma to bylo jen a jen k prospěchu.

Natáhl se pro knížku, ze které se Hermiona chtěla učit, a náhodně jí otevřel. Dívce to rozhodně vadit nebude, ta měla teď jiné zájmy.

„…ochranná kouzla, která se používají na zabezpečení domů, hradů nebo celých pozemků. Jedná se o jedno z nejstarších zaklínadel, které vydrží v plné síle čtyřista let. Po uplynutí této doby se však musí ochrana obnovit a trvá několik dní než opět získá plnou sílu. Přesto patří mezi nejstabilnější a nejpevnější. Těmito zaklínadly je chráněno příkladně Cantervilské panství, Bradavický hrad, hrabství Fredrika Stona a mnoho dalších významných staveb. Jedním z mnoha prvků této kletby je…

„Vrrraf!“ ozvalo se mu náhle těsně za uchem podivné štěknutí až nadskočil a knížka mu vypadla z ruky. Nebyl to však žádný vzteklý pes ani vlkodlak, jak si v první chvíli myslel. „Ginny, já tě zabiju!“ hlesl a snažil se zklidnit svůj dech opět na normální frekvenci.

Dívka si sedla vedle něho a chechtala se na celé kolo. „Leknul se, leknul se, leknul se…“

„Ty seš potvora,“ ušklíbl se a snažil se opět najít článek o oněch ochranných kouzlech.

„Kde je Ron s Hermionou? Myslela jsem, že jste sem šli spolu.“

„Támhle,“ ukázal Harry někam do míst, kde ještě před chvílí byli, aniž by zvedl oči od knížky.

„Aha, jasný. Klape jim to, co?“

„Jo,“ odvětil nezaujatě.

„Šel bys do Prasinek?“

„Cože?“ Poprvé zvedl hlavu.

„Ptala jsem se tě, jestli bys šel do Prasinek,“ zopakovala mu otázku a snažila se, aby jí necukaly koutky z jeho vyjeveného obličeje.

„Teď?“

„Proč ne? Povolení máme, čas taky. A já nevím jak ty, ale já se tu strašně nudím.“ Váhal. „Já tě nezvu na rande, Harry,“ ujistila ho.

Harry chvíli přemýšlel, poté sklouzl pohledem na své dva kamarády, kteří se odkutáleli kamsi pod stromy a poté přikývl. „Dobře, tak jo. Jen si dojdu pro peníze. Sejdeme se u brány?“

Ginny přikývla a vydala se směrem k bráně z bradavičkách pozemků. Harry se mezitím vydal do ložnice,kde popadl z vaku pár galeonů, hodil na sebe jinou košili a před zrcadlem si snažil trochu upravit vlasy. Nakonec usoudil, že to je stejně k ničemu, a tak se radši spěšně vydal ze kamarádkou. Z nějakého důvodu byl však tak rozehřátý, že na chodbě do někoho vrazil. „Promiň!“

„Promiň!“ omluvili se sobě navzájem Harry i Adriana.

„Kam tak letíš? Právě tě tu hledal Snape,“ řekla dívka a usmála se na něj.

„Tak ať si hledá, umaštěnec. Jdeme do Prasinek. S Ginny. Jdeš taky?“

„Právě jsem Ginny hledala, jestli by nešla.“

„Tak fajn, jdeme,“ Harry jí položil ruku kolem ramen a vydal se s ní směrem k hlavní bráně. Cestou mu popisovala, co zase provedla na hodině přeměňování, jak z ní profesorka McGonagallová málem dostala žaludeční vředy a Harry se tomu mohl jen smát. „Ty seš teda číslo.“

„Co? Já za to nemohla. Já jen…“ Náhle se zarazila. Proti nim se zpoza rohu vynořil bradavický ředitel. Oba zdvořile pozdravili a on sklouzl ze své pravnučky na Harryho a na jeho ruku kolem jejích ramen. Mírně se usmál a opět odkráčel pryč. Harry si nebyl jistý, ale měl pocit, jakoby na něho snad i mrkl? Doufám, že tu ruku nepochopil nějak špatně. Dívka jen vzdychla.

„Co je?“

„Nic,“ zavrtěla hlavou, „jen nemám ráda, když se na mě takhle kouká.“

„Proč? Vždyť je to tvůj příbuznéj. V tuto chvíli tvůj opatrovník… alespoň tak to bylo v Denním věštci – Albus Brumbál vzal pod svá ochranná křídla osiřelou pravnučku a ke všemu to je nejmocnější kouzelník, kterého všichni obdivují.“

„Já vím,“ hlesla dívka a stále hleděla do země, „jenže pro mě to je pořád cizí člověk.“

Asi v půlce cesty potkali Seamuse a ten jim vyřídil vzkaz od Ginny, že si musela ještě něco zařídit, že se setkají u Tří košťat. Vydali se tedy tam. Venku bylo nádherně a všude potkávali spousty spolužáků z velké části spárovaných ve dvojicích. Bylo mu jasné, že se kvůli své ruce kolem dívčin ramen opět dostane do drbů, ale nějak mu to bylo jedno.

„Hele, běž napřed za Ginny, já si skončím jen pro něco k Taškáři a hned přijdu, ano?“

Přikývla. Harry se vydal směrem k obchodu, procházel uličkami vesnice a užíval si krásného slunečného dne. Při cestě zpátky, kdy si právě ukládal do kalhot zbylé peníze se však zarazil. Byl v ulici, kterou před chvilkou šel až na to, že teď byla úplně tichá a… prázdná.

„Kam se všichni poděli?“ napadlo ho. I tak šel dál. S každým krokem však jeho nejistota narůstala víc a víc. Jeho ruka pomalu sklouzla ke kapse s hůlkou a uši byly nastřežené, jak nejvíc to šlo.

,,Ahoj, Harry,“ ozvalo se za ním náhle.

Váhal jen vteřinu. Ten hlas poznal a i ty pouhá dvě slova v něm dokázala vyvolat strašný vztek. V další chvíli se otočil s napřaženou hůlkou a hodlal Ester, Krumově ex-přítelkyni i jeho vražedkyni, rozbít ciferník a měl k tomu připravenou jednu velice bolestivou kletbu. ,,Mortey...“

,,Ale, ale Pottříku,“ zašvitořil Ester a přitiskla k sobě dívku, kterou měla jako štít, ještě pevněji, ,,takovou ošklivou kletbu bys přeci neposlal na svoji malou kamarádku. To by mohlo bolet.“

Ginny slabě zasténala a po tváři se jí skutálela slza od toho, jak jí dívka kroutila ruku za zády a druhou rukou jí tlačila hrot hůlky ke krku. Harrymu zatrnulo. „No tak…,“ ušklíbla se Ester a pokynula mu, aby dal hůlku dolů. „Žádný blbosti nebo snad chceš, abychom tady slečně Weasleyové něco udělali?... No tak, no tak, no tak… hůlku pěkně dolů.“ Udělal, co po něm chtěla. Věděl, že Ester je dost šílená na to, aby udělala to, co říkala. „Taky hodnej. Dlouho jsme se neviděli, viď Harry?“

„Ne dost dlouho na to, abys mi začala chybět,“ procedil skrz zaťaté zuby.

„Ó, to od tebe nebylo hezké, Harry. Opravdu nebylo. Cos to na mě chtěl použít za kletbu? Morteylis? Hm... zkusíme to,“ mávla hůlkou a Harry se připravil se na nával bolesti. Místo toho však uslyšel dívčin křik. Ginny zakřičela bolestí, několikrát sebou zazmítala a po chvíli jí zpod trička začal vytékat pramínek krve. ,,Ó, to muselo bolet,“ ušklíbla se Ester, „zkusíme to ještě jednou, ano? Mor...“

,,Ne!“ zarazil jí Harry.

„Ale, proč ne, Harry? Ty už si nechceš hrát?“ nadhodila. „No nevadí, když si nerad hraješ se mnou, možná si rád zahraješ s nimi,“ ukázala směrem za jeho záda a on se nemusel ani otáčet, aby mu bylo jasné, že za ním stojí další armáda Smrtijedů.

„Co chcete?“ štěkl na ní.

„To je otázka. Co asi můžeme chtít?“ váhala Ester. „Chceme tebe. Koho jiného, že ano?“

„Pusť ji!“ řekl Harry pevně a doufal, že nebylo znát, jak má vyschlo v ústech.

Dívka se dala do ledového smíchu. ,,Myslím, že nejsi v pozici, kdy by sis mohl diktovat podmínky, Harry,“ ušklíbla se na něj.

„Pusťte ji,“ řekl Harry a poté dodal, „a já s vámi půjdu sám.“

Smrtijedka se dala do dalšího smíchu, zatímco Ginny zavrtěla pevně hlavou a vyvalila na něj oči. „Myslíš si, jaký nejsi hrdina, že? Jenže ta tvoje odvaha ti je k ničemu, hochu. Máme tebe i ji, tak nevím, proč bychom tě měli poslouchat. Klidně jí teď zabiju a tebe pak odvedu pánovi.“

„Jestli jí zkřížíš jen vlásek, tak se začnu bránit. A jestli jsi o mě slyšela jen polovinu pravdy, tak musíš vědět, že než byste mě dopadli nebo zabili, poslal bych alespoň několik tvých kolegáčků pod drn. A vsadím se, že váš pán mě chce živého,“ řekl Harry pevně a udělal pohyb rukou jakoby se rozhodoval zda zabít je nebo sám sebe. Vnitřní hlásek mu sice říkal, že dělá neprostou volovinu, ale snaha zachránit Ginny, byla silnější.

„Nějak si věříte, Pottere,“ ozval se vedle něho Malfoy, „na takové nemehlo jako vy, máte mnoho planých řečí.“

„Planých řečí?“ zopakoval Harry, „myslíte si, že kdyby to byli jen plané řeči, že by vás na mě musela jít desetinásobná přesila? Myslíte, že by po mě váš pán tak šel, kdybych byl nemehlo?“ sykl Harry a bylo znát, že oba Smrtijedi, kteří s ním mluvili o jeho slovech uvažuji. Nakonec přikývli.

„Dobrá, Pottere. Ať je po vašem. Ta holka bude moct jít,“ kývl Malfoy, „dejte mi hůlku.“

„Až bude na támhle na hlavní ulici, tak se vám vzdám. Nebo,“ namířil si na srdce.

„To neuděláte, Pottere,“ řekl Malfoy pevně.

„Vsadíte se?“ zeptal se Harry a dal si záležet, aby jeho hlas zněl hodně fanaticky.

„Dobrá. Pusť ji,“ porušil Smrtijed. Ester pustila dívku a postrčila jí směrem k hlavní ulici, na které už zřejmě neplatilo ochranné kouzlo jako zde, aby sem nikdo nechodil. Ginny se však zastavila. „Hni se, ty náno!“

„Ginny, běž,“ řekl jí Harry klidně. Ani se nepohnula a dál na něj upírala své uslzené oči. „Jdi,“ šeptl směrem k ní a slabě kývl. Tohle možná bylo naposledy, co jí viděl.

Jeden ze Smrtijedů na ní vyslal nějakou kletbu, takže musela uskočit dozadu a poté začala couvat pryč. Jakmile byla dost daleko, Harry pustil hůlku na zem a svěsil hlavu. Nemělo cenu se bránit.



Jak čekal, jeho první cesta vedla za Voldemortem. Opět byly v tom velkém sále, kde už byl jednou hostem a kde zemřel Viktor. I tentokrát ho Voldemort přivítal širokým úsměvem.

„Ale, mladý pan Potter, jaká čest pro nás, že jste k nám zavítal.“

„Potěšení na mé straně,“ odvětil Harry.

„Ano, jistě. Smysl pro humor až do konce, že? Máte odvahu, to musím uznat. Ale teď… mám náladu na trochu zábavy.“ Harrymu zatrnulo. Bylo mu jasné, co znamená pojem zábava. V další chvíli klesl na kolena pod vlivem bolestivé kletby, po které přišla další a ještě jedna. Tentokrát si ho však kupodivu nevychutnával tak dlouho jako předtím.

„To je vše? Začíná to být fádní, Voldemorte,“ ušklíbl se Harry a vyškrábal se na nohy. Bez hůlky a proti mnohonásobné přesile neměl šanci, tak chtěl zemřít alespoň se ctí.

Jeho protivním se zamračil. „Jak chcete, pane Pottere. Skončíme to už. Otravujete mě už příliš dlouho a…“

Harry byl opravdu dítě štěstěny. V další vteřině se dovnitř vřítil jeden ze zakuklenců a ihned padl na kolena. „Pane. Omlouvám se, ale… dole ve sklepení. Tři z našich stoupenců jsme opět našli mrtvé. Nevíme vůbec, co se stalo.“

Voldemort zbrunátněl a vyslal na Smrtijeda Cruciatus, aby si vybil vztek. „Štěstěna vám přeje, Pottere. Dokončíme to zítra, ano? Pak si vás budu moci lépe vychutnat. Odveďte ho!“

Harryho dovlekly kamsi dolů, kde ho hodili do tmavé kopky a nechali ho tam. „Tak tady už jsem jednou byl. Pochybuju, že budu mít takové štěstí, aby se mi to podařilo i napodruhé,“ řekl si pro sebe a položil hlavu na zem. Bylo to zvláštní, ale vůbec neměl strach. Jeho mozek ještě nepřijal fakt, že brzy zemře. Nebo právě že už jo.

Ležel dlouho na studené zemi a poslouchal kapky vody. Dlouhé minuty, nejspíš i hodiny…

Náhle se ozvalo cvaknutí zámku a dveře se pootevřely. Aáá… zábava bude pokračovat. Nikdo však nevstoupil, nikdo si pro něho nepřišel. Harry zvedl hlavu a podíval se ke dveřím, ale tam nikdo nebyl. Jakoby se ten zámek otevřel úplně sám.

Rychle vyskočil na nohy a vykoukl ven, nikde nebylo ani živáčka. Buďto to byla past nebo zázrak. I kdyby to bylo UFO, tak je mi to fuk! Přijal svou nově nabytou svobodu a vydal se podél stěny chodbou pryč. Neměl sice moc zdání, kam jde nebo jak se odtud dostat, ale rozhodně nehodlal stát na místě a čekat až ho najdou.

Uslyšel dusot kroků a poté se kolem něho prohnal hlouček přisluhovačů zla. Přitiskl se za jedno brnění a snažil se nedýchat. Přehnali se kolem něho jako voda a ani si ho nevšimli. S výdechem pokračoval v cestě.

Jeho štěstí však netrvalo dlouho, za dalším rohem narazil přímo do nízkého stolku a rozřinčel nádobí, které na něm bylo přichystané. Nenadálý zvuk přilákal na pět Smrtijedů.

Všichni, jakmile ho uviděli, připravili hůlky a chystali se zaútočit. Harry věděl, že beze zbraně nemá šanci. Využil své jediné výhody - jeho tělo se skácelo na zem. Dřív než se Smrtijedi stačili vzpamatovat, co se děje, vytrhl jednomu z nich hůlku a druhému přerazil nos. Jeden dobře mířený kopanec vyřadil z provozu dalšího a se čtvrtým se začal prát, protože získanou hůlku mu další nechtěně vyrazil z ruky.

„Pottere!“ přerušil je výkřik. Harry se otočil směrem ke Smrtijedovi a ztuhl. Zakuklenec svíral jeho tělo a u krku mu držel nůž. „Pottere, vím že mě slyšíš. Teď pěkně poslouchej. Ty stejně dobře jako já víme, že bez těla být nemůžeš. Dávám ti možnost, buď se vrátíš zpátky než napočítám do tří nebo tě pěkně podříznu, rozumíš?“ štěkl Smrtijed a rozhlížel se někam, kde tušil chlapce, „jen pro ukázku,“ řízl do chlapcovi bezvládné ruky. Z rány neodkápla ani kapička krve, ale jeho Harry to cítila až moc dobře. Na jeho přízračné ruce se objevilo několik krůpějí. „Takže, raz…“

Harrymu zatrnulo. Kdyby ho podřízl, tak ho zabije.

„ …dva…“

Neměl na vybranou.

„ …tři!“ Těsně předtím než stačil říznout, se Harry vrátil zpět a ruku zarazil. „Vida, vida,“ ušklíbl se Smrtijed. Další dva ho vytáhli na nohy a než se nadál schytal přesně všechny rány, které on uštědřil jim a i něco navíc. Předtím ho však zbaběle spoutali, aby se nemohl bránit.

„Ještě já,“ zarazil ostatní onen zakuklenec s nožem a ostatní odstoupili. Smrtijed si ho pohrdavě změřil a chystal se k útoku. „Pán se nebude zlobit, když mu řekneme, že to bylo v obraně,“ ušklíbl se.

V dalším momentu se však kolem Harryho prohnala zářivá kletba a odrazilo Smrtijeda k protější stěně. Než se ostatní mohli vzpamatovat, padli další dva k zemi. Harry padl na kolena a jen koutkem oka zahlédl světlehnědého muže za jeho zády, který se právě vyhýbal jednomu z kouzel vyslaným Smrtijedy. Vyslali na něj i další kletby, ale on dokázal všechno bezchybně vykrýt.

Smrtijedi začali couvat.

„Miřte na Pottera!“ křikl některý z nich a Harry vytřeštil oči. Mohl jen sledovat, jak se proti němu řítí podivně měňavá záře, kvůli spoutání nebyl totiž schopen pohybu. Se zatajeným dechem pevně sevřel oči a čekal na zásah.

Jaké překvapení ho však čekalo, když místo nárazu, ho někdo povalil k zemi za nejbližší brnění. Silná rána a kusy kamenů všude kolem mu potvrdily, že se paprsek roztříštil o protější stěnu.

Onen muž, který ho zachránil před střetem s kletbou, zamumlal protikouzlo a Harry se konečně mohl pohnout. Promnul si bolavý nos a pohlédl na svého zachránce, který si právě odhrnul z tváře dlouhé, špinavě hnědé vlasy. Harryho srdce se zastavilo a mysl zmizela bůh ví kam. Zůstalo jen jedno jediné jméno.

„Siriusi?!“

„Nazdárek, Harry. Taky tě rád vidím…“